Historie

První zprávy o skautingu do Liberecka přinesl 18. listopadu 1919 Jaroslav Tomsa (Tom) prostřednictvím časopisu JUNÁK - Český skaut.

O půl roku později se konala první schůzka s 18 členy. Místovůdcem byl zvolen bratr Starý, rádci Tomsa a Dlouhý. Vůdce nebyl zvolen.

V létě 1920 se z vojny vrací Ladislav Tomsa (bratr TOMa) a stává se vůdcem oddílu.

V polovině dubna 1946 je Jan Šmíd - Hendy pověřen vybudováním nového 11. chlapeckého oddílu. Nově vznikající oddíl se základnou na Náměstí Práce měl 8 členů + Handy. Brzy na to se hlasí další chlapci.

Dne 21. dubna 1946 podniká Jedenáctka první výlet. Z Lidových Sadů na Bedřichovskou přehradu a zpět přes Královku opět do Lidových Sadů. Ukončení akce 20:30.

Na konci dubna se oddíl kvůli stále většímu počtu členů rozděluje do dvou družin Čápů a Kocourů.

Začátkem května byl ustanoven oddílový pokřik:

Ikacita, džiutyta, dau dau dau
alymaty, popočety, pau pau pau
Ikacita, džiutyta, halymaty,
popočety reczdraví vás Jedenáctý Liberec!

Na 5. schůzce oddílu (14. května) se znovu přerozděluje, tentokrát do 4 družin. ČAPI, KACOUŘI, ŽABÁCI a KAMZÍCI.

Dne 25. května 1946 na hřišti nad Libereckou přehradou pořádá 11. oddíl pořadový výcvik.

Na konci května Hendy na MNV Raspenava zajišťuje povoleni tábořiště v katastru č. 1431-2, na Lesní správě povolení ke kácení a sběru soušek v lese, na Zemědělském referátu výpomoc při žních. Zajišťuje poštu, vagon ČSD, zdravotní prohlídky účastníků tábora.

Přesně 21. června 1946 vedení 11. oddílu v Lidových sadech koná první předtáborovu schůzku s rodiči účastníků. Hendy vysvětlil význam táboření, junáckých stupňů, zkoušek a her. Zvyk na kázeň, tělesnou výchovu, život v přírodě, pojem odvahy, noční hlídky, kamarádství… Vysvětlil, že v táboře se nerozkazuje, nýbrž přikazuje.

Dne 5.července 1946 v 8 hodin z Liberce vyjíždí na kolech vůdce oddílu a dalších 5 členů do Raspenavy připravit 1. poválečný tábor oddílu.

V noci před táborem málokdo pořádně spal. 20. července od 5:30 svážel 11. oddíl bedny s výstrojí na liberecké nádraží. Podzemím se přenášely na 4. nástupiště do zvláštního služebního vagonu na konci vlaku. Když se ozvala píšťalka výpravčího, zpocení junáci vybuchli v obrovský jásot.